Základní principy (zásady) sociální nauky církve

Základní principy (zásady) sociální nauky církve.

foto: Petr Ettler

Tentokrát se budeme zabývat pěti základními principy sociální nauky církve, a to společným dobrem, univerzálním určením statků, principem subsidiarity, participace a solidarity. Tyto principy vycházejí z respektování důstojnosti každého člověka jako Božího obrazu, jsou poznávány rozumem a křesťanskou vírou, a skrze hodnoty pravdy, svobody a spravedlnosti ukazují cestu lásky.

Církev byla v průběhu dějin neustále konfrontována s požadavky doby, a tak s pomocí Ducha Svatého se snažila tyto principy společenského života uvnitř své vlastní tradice víry neustále upřesňovat a vyjadřovat.

Tyto zásady mají všeobecný a základní charakter, protože se vztahují na společenský život v celé jeho složitosti. Dále je třeba tyto principy vnímat v jejich jednotě a vzájemném propojení. Žádný z nich nelze uplatňovat izolovaně od ostatních.

 

1) Princip společného dobra.

Vychází z důstojnosti a rovnosti všech lidí. Je to „souhrn podmínek společenského života, které jednotlivcům i skupinám dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“1. Společné dobro patří každému a všem, je nedělitelné, a jen společně je možné ho dosáhnout, zvětšovat je a chránit.

Společné dobroje úzce spjato s respektem k člověku, k jeho základním právům a k jeho integrálnímu rozvoji. Zahrnuje především úsilí o mír, organizování státní moci, dobrý právní řád, ochranu životního prostředí, poskytování základních služeb pro všechny: zajištění potravy, obydlí, práce, vzdělání a přístupu ke kultuře, dopravu, zdraví, svobodné šíření informací a náboženskou svobodu2.

Společné dobrozavazuje všechny členy společnosti, aby mu plně sloužili. Je ale obtížně dosažitelné, protože vyžaduje schopnost trvale usilovat o dobro druhého, jako kdyby to bylo dobro vlastní.

Učení Pia XI. je stále aktuální: „Je třeba usilovat o to, aby se rozdělování pozemských statků provádělo podle zásad společného dobra neboli sociální spravedlnosti. Dnes je však veliký protiklad mezi malým počtem velkých boháčů a nesmírným množstvím chudáků,… jak vidí každý, kdo nepostrádá cit.“3

 

 

Úkoly politické obce.

Také stát má odpovědnost za uskutečňování společného dobra, které je důvodem jeho existence. Stát musí zaručovat soudržnost a organizaci občanské společnosti, aby společné dobro mohlo být uskutečňováno za přispění všech občanů. Jednotlivec, rodina, společenská skupina, nejsou schopny vlastními silami dosáhnout svého plného rozvoje.

Kvůli zajištění společného dobra má vláda každé země delikátní úkol uvádět zájmy různých skupin do souladu se spravedlností. Dále je třeba připomenout, že v demokratickém státě, ve kterém se obvykle rozhoduje na základě většiny, jsou politici ohledně společného dobra povinni respektovat také ty, kdo jsou v menšině. Společné dobro není cílem samo o sobě, ale má hodnotu jedině s ohledem na poslední cíl člověka – Boha a na společné dobro všeho stvoření.

 

2) Princip univerzálního určení statků.

Je jedním z důsledků společného dobra: „Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; žádá to spravedlnost provázená láskou.“4 Žádný člověk se neobejde bez materiálních hodnot, které jsou absolutně nezbytné pro jeho život.

Každý člověk musí mít možnost dosáhnout takového blahobytu, který je nezbytný k jeho plnému rozvoji. Tato zásada je „první zásadou celého společensko-mravního řádu“. 

Jde především o přirozené právo, které je vepsáno do přirozenosti člověka a ne jen o právo pozitivní (autorem je člověk – pozn. red.). Kromě toho je to právo původní, patří každému člověku a má přednost před každým jiným právem. Jakákoli ostatní práva – i právo na soukromé vlastnictví – jsou mu podřízena.

 

Univerzální určení statků a soukromé vlastnictví.

Prostřednictvím prácea své inteligence dokáže člověk ovládat zemi a učinit z ní svůj důstojný příbytek. V tom spočívá původ soukromého vlastnictví, které člověku poskytuje nezbytný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost a které je jakýmsi rozšířením lidské svobody.

Soukromé vlastnictvíje zárukou řádného společenského uspořádání. Proto církev požaduje, aby vlastnění statků bylo dostupné všem lidem, a současně odmítá formy „společného vlastnění bez rozlišování majetku“5. Avšak křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví, které by bylo absolutní a nedotknutelné, ale naopak takové, které je podřízené právu na univerzální určení statků. Tato zásada se nestaví proti právu na vlastnictví, ale ukazuje na nezbytnost jeho regulace.

Církev vybízí k uznání sociální funkcesoukromého vlastnictví a to s poukazem na nezadatelné nároky společného dobra. Vlastník musí sledovat nejen svůj osobní a rodinný prospěch, ale také společné dobro. Kromě osobního vlastnictví existuje i prastará praxe komunitního vlastnictví. Člověk nebo společnost, kteří absolutizují roli majetku, který se jim stane modlou, končí tím, že zakoušejí to nejhlubší otroctví.

 

Přednost mají chudí.

Princip univerzálního určení statků vyžaduje, aby se se zvláštní pozorností pohlíželo na chudé, lidi nacházející se na okraji společnosti a především na ty, kterým okolnosti neumožňují odpovídající osobní rozvoj. V této záležitosti je třeba s velkou naléhavostí zdůrazňovat přednostní rozhodování ve prospěch chudých.

„Je to specifická a prvořadá forma křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice. Lidská bída je zřetelným znamením toho, že člověk je slabý a potřebuje spásu. S touto bídou měl soucit Ježíš Kristus, který se dokonce identifikoval se svými nejposlednějšími bratry“6. Láska církve k chudým se proto inspiruje evangeliem.

           

3) Princip subsidiarity.

V encyklice Quadragesimo anno je princip subsidiarity označen jako důležitá zásada sociální filozofie: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší… Každý zásah například státu má členům společnosti přinášet pomoc, a nikdy je nemá pohlcovat a ničit.“7

Na základě této zásady všechny společnosti vyššího řádu mají vůči nižším společnostem zaujímat postoj služby (subsidium), ochrany a podpory.  A díky tomu mohou zprostředkující složky plnit ty úkoly, které jim přísluší. Tato zásada vyplývá z toho, že každá osoba, rodina a zprostředkující společnost má něco originálního, co může nabídnout celé společnosti.

 

4) Princip participace – spoluúčasti.

Je charakteristickým důsledkem principu subsidiarity. Participací občan jako jednotlivec nebo ve sdružení s jinými se účastní života občanské společnosti. Participace je povinností, kterou všichni mají vykonávat vědomě, odpovědně a s ohledem na společné dobro. Je důležitá ve světě práce a v ekonomice, v médiích, kultuře a především ve společenském životě a v politice.

Spoluúčast občana společně s druhými na společenském životě tvoří jeden z pilířů demokratického uspořádání společnosti.8 Demokratická vláda je určena tím, že jí lid svěří pravomoci a funkce, které pak tato vláda vykonává v jeho jménu a v jeho prospěch, a to předpokládá funkční participaci občanů na životě společnosti.

 

5) Princip solidarity.

Solidarita ukazuje na společenskou povahu člověka, rovnost všech lidí v jejich důstojnosti i před právem. Přesto na celém světě přetrvává, a naopak se prohlubuje obrovský nepoměr mezi bohatými a chudými zeměmi, zesilovaný různými formami vykořisťování, útlaku a korupce. Proto proces rostoucí vzájemné závislosti jednotlivců i národů (globalizace), musí být doprovázen stejně intenzivním nasazením se na úrovni etické.

Církev zdůrazňuje, že existují těsné vazby mezi solidaritou a společným dobrem, solidaritou a univerzálním určením statků, solidaritou a rovností lidí a národů, solidaritou a mírem ve světě.9 Solidarita požaduje, aby se uznával celek vazeb mezi jednotlivci i společenskými skupinami a překonával se sklon k individualizmu a partikularizmu, a tak byl umožněn opravdový rozvoj všech.

Nepřekonatelným vrcholem solidarity je život Ježíše Krista, Božího Syna a nového Člověka, solidárního s lidstvem až ke smrti na kříži.10 V Kristu se také společenský život přes všechny rozpory a problémy opět stává místem života a naděje.

Ve světle víry solidarita získává specifické křesťanské rysy úplného obdarování, odpuštění a smíření. Potom už bližní není jen lidská bytost se svými právy a rovností vůči všem, ale stává se živým obrazem Boha Otce. Bližního totiž musíme milovat, i když je to nepřítel, stejnou láskou, jakou ho miluje Bůh. Musíme být ochotni přinést za něho i tu nejvyšší oběť, totiž „položit život za své bratry“.11

                                                                                   ThDr. Miloslav Kněz

(publikováno v časopise Nové město, 9/2011)

_________________

 

1. Druhý vatikánský koncil, konstituce Gaudium et spes, 26.
2. Tamtéž.
3. Pius XI., encyklika Ouadragesimo anno, 58.
4. Druhý vatikánský koncil, konstituce Gaudium et spes, 69.
5. Lev XIII., encyklika Rerum naovarum, 21.
6. Srov. Mt 25,40-45.
7. Pius XI., encyklika Quadragesimo anno, 79.
8. Jan XXIII., encyklika Pacem in terris, 73-74.
9. Jan Pavel II., encyklika Sollicitudo rei socialis, 17
10. Srov. Flp 2,8.
11. Srov. 1 Jan 3,16.