Ještě jednou prof. S. Zamagni - nejen o ekonomice společenství.

Ještě jednou prof. S. Zamagni - nejen o ekonomice společenství.

Italský ekonom prof. Stefano Zamagni z univerzity v Bologni není u nás osobou v odborných kruzích neznámou. Od počátku 90. let minulého století spolupracuje s Karlovou univerzitou, která mu letos v květnu udělila čestný doktorát. Na podzim loňského roku navštívil na moravském Velehradě mezinárodní seminář o nezaměstnanosti, pořádaný sdružením Křesťan a práce. Právě tam se zrodila myšlenka uskutečnit během jeho květnového pobytu v Praze setkání se zájemci o projekt ekonomiky společenství, jehož je velkým znalcem a příznivcem. Na tříhodinové setkání 17. května v Centru Mariapoli v Praze-Vinoři přišel v doprovodu své ženy Very, rovněž ekonomky, a po svém úvodním slově spolu s ní odpovídal na některé otázky účastníků. Dotkl se několika aktuálních témat.

 Prof. Stefano Zamagni s manželkou Verou při setkání v centru Mariapoli v Praze - Vinoři

 

Ekonomika společenství: jedna z větví košatého stromu.

Prof. Zamagni byl potěšen skutečností, že stavba Centra Mariapoli byla financována ze společenství majetku jednotlivých osob i za přispění podniků hlásících se k projektu ekonomiky společenství. Viděl v tom určitou paralelu s tím, jak v minulosti probíhaly stavby některých katedrál (například ve Florencii a v Miláně): z příspěvků chudých lidí (ti přinesli třebas jen jednu cihlu), bohatých šlechtických rodin i tehdejších „podnikatelů“ (ve Florencii to byli zpracovatelé vlny). Jak uvedl, v katolické tradici vždy existovala snaha směrovat ekonomiku a podnikání k cíli společného dobra. To je velmi stará myšlenka.

Za velkou zásluhu Chiary Lubichové Zamagni považuje to, že inovovala starou tradici, která poněkud vyhasla. Ekonomika společenství nás vrací k tradicím benediktinského mnišství i františkánského hnutí a je větví na stromě, který má velmi hluboké kořeny. To dává záruku, že se nejedná o nějakou „módní“ myšlenku.

Chiařina intuice je podle něj výzvou dokázat, že podnik může konkrétně fungovat na trhu, zůstat uvnitř trhu s jeho logikou, ale v rámci trhu aplikovat logiku vzájemnosti. Takový podnik se stává nástrojem humanizace vztahů i celého ekonomického systému.

Potvrdil, že se také v ekonomii společenství ukazuje, že podnikatel může realizovat své vlastní povolání podnikatele a respektovat pravidla trhu, aniž by se zřekl svého konečného cíle, kterým je pro každého člověka pocit štěstí. To se ještě před pár lety mohlo zdát jako abstraktní idea, ale dnes, možná i kvůli krizi, ji mnozí berou vážně. „Před mnoha lety, když jsem toto vyučoval, se mnozí možná smáli, ale dnes se nesměje nikdo. Studenti jsou velmi vážní, protože chápou, že tyto problémy se dotýkají každého z nás,“ komentoval Zamagni změnu postojů.

Ruku v ruce s rozvojem podniků ekonomiky společenství musí kráčet i její teoretická reflexe. K tomu má sloužit především univerzitní institut Sofia, který byl založen v citadele Hnutí fokoláre Loppiano a jehož rozvoj prof. Zamagni očekává i díky partnerství navazovanému s různými univerzitami (v poslední době je to římská LUMSA). To umožní absolventům Sofie získávat plnohodnotné evropsky uznávané akademické tituly.

 

Význam práce a problém nezaměstnanosti.

Jednou z důležitých oblastí výzkumu, které se prof. Zamagni věnuje, je lidská práce. Hovořil o tom, že se všeobecně uznává, že práce je jedním ze základních prvků utvářejících lidskou osobnost. V křesťanském pojetí k tomu přistupuje i pojem práce jako pokračujícího tvoření: práce je aktivita, kterou lidská bytost přispívá k dokončení Božího díla; sv. Benedikt ji svým heslem „modli se a pracuj“ povýšil na stejnou úroveň jako modlitbu.

Dnes je obrovským problémem nezaměstnanost, především u mladých. Řešení podle něj spočívá v překonání materialistického, ale i individualistického chápání práce, která není pouze prostředkem k získávání peněz, abychom mohli konzumovat. Taktéž se nesmí vycházet z mylného předpokladu, že prací musí každý sledovat pouze svůj vlastní zájem. Zamagni je přesvědčen, že „schopnost vytvářet práci prochází přes spolupráci“ a „práce je plodem vynalézavosti a lidské kreativity“.

Problém řešení nezaměstnanosti vidí ve schopnosti mladých být flexibilní – neuzavírat se do úzké specializace. Pro vytváření pracovních příležitostí však nepostačují jen síly jednotlivce, ale je třeba se spojit a spolupracovat. V této snaze se mu jeví jako velký problém rozšířená mentalita seberealizace za každou cenu, v níž vidí neblahý plod individualismu, jehož dalším důsledkem je přerušení osobního pouta s Bohem. Pokud se člověk domnívá, že jeho blahobyt záleží pouze na něm samém, pak Boha zdánlivě nepotřebuje.

A pak uvedl ještě jeden důležitý moment výchovy k práci: nutnost mít k ní lásku. Práci dnes mnozí identifikují s námahou, ale to je jen jedna její stránka, která je důsledkem prvotního hříchu. Pokud se nechápe i její kreativní stránka a práce se bere jenom jako jakási nepříjemná překážka ubírající volný čas, obvykle se ztrácí smysl pro správné chápání a využívání času jako takového.

 
Příležitost k osobnímu rozhovoru

 

Proud občanské ekonomiky.

Ekonomika společenství je výslovně zmiňována v encyklice Benedikta XVI. „Caritas in veritate“, připomněl prof. Zamagni, čímž více vstoupila do všeobecného povědomí. Spolu s ní se hovoří i o jiných projektech usilujících o zlidštění ekonomických vztahů v současné globalizované společnosti. Existuje totiž celý proud takzvané občanské ekonomiky.

Jeho součástí je například družstevní hnutí, které v poslední době znovu nabírá na síle. Jak zdůraznil, jde o něco zcela jiného než družstva, která byla u nás v minulém režimu zneužívána, a to především na venkově jako nástroj k prosazování politické moci komunistické strany.

Původní myšlenka družstev vznikla mnohem dříve v Anglii a rozšířila se do dalších zemí. Její podstatou je – jak napovídá výraz „kooperativa“ používaný v mnoha jazycích – spolupráce lidí, kteří se svobodně spojují a společně vytvářejí výrobní podnik. Je to výraz podnikatelské demokracie v nejširším slova smyslu.

Jako další příklad uvedl takzvané etické financování. Zahrnuje aktivity „neobchodních“ bank, které především prostřednictvím takzvaných mikrokreditů sledují sociální cíle. Jsou to banky – existují například ve Švédsku a v Itálii – které financují podniky, jejichž cíl je sociálně relevantní, a naopak neinvestují své fondy tam, kde se ekonomické subjekty nechovají v souladu se spravedlností a lidskými právy.

Pak je tu stále rostoucí solidární obchod, reprezentovaný řetězcem „Fair Trade“, který již představuje jedno procento celosvětového obchodního obratu. Výrobky s touto značkou garantují spravedlivý výdělek pro všechny, především pro dodavatele prvotních zemědělských produktů, kteří jsou obvykle ve výrobním a distribučním procesu znevýhodňováni.

Všechny uvedené příklady občanské ekonomiky podle něj dokazují, že tržní mechanismy nemusí být v rozporu s prosazováním obecného dobra.

 

Nový vzorec ekonomického i politického chování.

Dnes se na univerzitách, domnívá se prof. Zamagni, snad i v dobré víře vyučuje ekonomická teorie, která se sice drží matematicky správné logiky, ale je koncepčně chybná. Učí se, že tržní chování je nutně spojeno s utilitarismem a individualismem. Velcí ekonomové minulosti, počínaje Adamem Smithem, však mysleli opačně. Člověk je ve své podstatě bytostí vztahovou. Druhý člověk sice představuje pro každého z nás určitý limit z hlediska vlastnění, ale je potřebný pro naše bytí, což má pro život mnohem větší důležitost. Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom dát za pravdu filozofu Sartrovi a jeho známému výroku, že „ten druhý (člověk) je peklo“.

Ekonomiku (stejně jako politiku) je však možné (a potřebné) realizovat novým způsobem, který bere v úvahu vztahovou dimenzi člověka: čím lepší vztahy, tím lepší ekonomika. Podnikatelé realizující projekt ekonomiky společenství se snaží jít tímto směrem.

Mohou se cítit povzbuzeni Zamagniho slovy: „Nedávejte za pravdu tomu, kdo tvrdí, že všechno jde špatně. Aristoteles říká, že ctnost je nakažlivější než neřest. Když děláte nějaké ´ctnostné´ dílo, buďte si jisti, že se bude rozšiřovat, i když se to nezdá, protože televize ani tisk o tom nehovoří. Když někdo dělá autenticky dobrou věc, určitě bude ovlivňovat chování, myšlení nebo i charaktery mnoha jiných lidí.“

Potřebným společenským podhoubím pro zdravou ekonomiku je, jak připomněl, dobře členěná občanská společnost. Tržní ekonomika se rodí v určitém historickém kontextu, ale rodí se zespoda, ne shora. Rodí se ze spolupráce mnoha lidí, kteří měli určité myšlenky, a proto, aby se mohli realizovat, vytvářejí instituce tržní ekonomiky. Je třeba jít dál tímto směrem a zakládat asociace různého druhu, které mimo jiné mohou být určitou protiváhou politických stran.

„Politiku nemůžeme nechat jen v rukou stran. Strany jsou pro demokracii důležité, ale běda, kdybychom měli jenom strany, protože ty by se chovaly jako oligopolisti v ekonomice; to znamená, že v určitém sektoru je několik podniků, které se mezi sebou dohodnou a vnucují spotřebitelům své ceny. Totéž je i v politice. Když necháte politické jednání jen v rukou politických stran, je to pohroma. Místo diktatury jedné strany budete mít diktaturu například třech stran, ale je to vždy diktatura,“ trefně konstatuje.

Vyzdvihl, že všechna sdružení, která jsou nesena silným ideálem jako ekonomika společenství, představují takzvanou „prorockou menšinu“ („prophetic minority“), která může nabrat na síle a stát se většinou za podmínky, že neztrácí odvahu a že přesvědčivě dokáže výhodnost svých myšlenek pro všechny, kdo je přijmou.

Inspiraci, jak řekl, je třeba hledat rovněž v sociální nauce církve, dnes bohužel málo známé, a v jejích čtyřech univerzálně platných principech, jimiž jsou: centrální místo lidské osoby, princip solidarity, princip subsidiarity a princip obecného dobra.

Prof. Zamagni je významným představitelem alternativního ekonomického myšlení, které nabývá na významu také v souvislosti se současnou ekonomickou a finanční krizí. Je proto chvályhodné, že ho Karlova univerzita ocenila doktorátem honoris causa a tím uznala platnost tohoto trendu s nadějí, že se bude stále více prosazovat i v ekonomické praxi.

                                                                                          Jiří Kratochvíl

(publikováno v časopisu Nové město 7-8/2012)